Dosud
2023
(Galén)
Básník, textař, skladatel, kytarista a písničkář Jiří Smrž v této knize předkládá čtenářům všechny své písňové texty, řazené abecedně, a též vzpomíná na vše, co utvářelo jeho život - od dětství až dosud. Je přesný a vážný, ručí za každé své slovo. V textech písní i ve vzpomínkách. Vstupujeme spolu s ním mezi folkové muzikanty, čteme o jejich hraní i vzájemných vztazích. Poznáváme autorovy vzory a učitele, procházíme nahrávacími studii, dotýkáme se práce v lese a života na Šumavě. Jiří Smrž je vzácně nadaný hudebník a vzdělaný spisovatel. Čtenář se rychle přesvědčí, že jeho kniha patří k nejlepším, jež byly v tomto žánru napsány. Kniha byla vydána s podporou OSA Partner.
Jiřímu Smržovi věřím všechno. Žádný z hudebníků o generaci mladších než já mne tak nenasměroval.
Jiří Černý, hudební publicista
Když myslím na Jiřího, na jeho psaní, na jeho písně, vidím člověka, jemuž bylo dáno být po celý život ve službě, jehož dny se staly živou modlitbou. Živou písní. Jehož ruce jsou tvrdé a oči jemné. Někdy, když se ženu okolo světa, stále se po něčem natahuji, stále někam pronikám, myslím na Jiřího, jeho zahradu, jeho rodinu, jeho tiché písně - a drží mne to nohama pevně na zemi.
Glen Hansard, písničkář
Výsostná poezie, hodná Reynkova, Zahradníčkova, Zábranova odkazu.
Vladimír Merta, písničkář, spisovatel
Kdykoli jsem slyšela Jiřího texty, písně a básně v jeho autorském podání (...), nebyla jsem nikdy na pochybách, že za každé své slovo ručí.
Dagmar Voňková, písničkářka
Jiří Zizler – recenze knihy Dosud pro časopis A2
Písničkář Jiří Smrž vydává soubor svých textů i vyprávění o svém životě v obsáhlém svazku s titulem Dosud.
„Mé písně mapují mou vlastní cestu k mému ideálu, ať už je jakýkoli“, formuluje Jiří Smrž (1954, autor a interpret pěti alb - Dědičná krev, 2001, Poslední láska, 2005,Kořeny, 2013, Nedokončené, 2019, Vojna a mír, 2022 - v pořadí druhé a třetí získaly cenu Anděl za desku roku) svoje písničkářské krédo. Z něj plynou i jeho zásadové postoje, díky nimž se nenechal semlít zábavním průmyslem a zůstal jedinečnou a nepřehlédnutelnou postavou české hudební scény. Jeho nezávislost stvrzuje i skutečnost, že s výjimkou krátké epizody dramaturga v píseckém rádiu zůstal oddaný fyzické práci, v posledních letech v šumavské přírodní rezervaci.
Smrž je mistrem výrazných obrazů, ale také gnómičnosti, paradoxů a antinomií. V umně rozehrávaných jazykových hrách vypovídá o moci jazyka, v jehož zajetí se často nalézáme. Jeho rýmy působí jak šlehnutí blesku. Písně, dopisy na věčnost, pro něj „jsou křídlem nad vodou / o něž se opřel pták / který zahlédl svůj stín / a náhle uviděl / že černé já v hlubině / letí všude s ním“. Smržův výraz charakterizuje jemnost, hloubka i rozechvělá pevnost. Do mystéria působení písně ovšem vstupuje i jeho hudební invence, hra na kytaru a zpěv – Smržův hlas v sobě zahrnuje hrdost i pokoru, plachost i něžnost, je prosebný i rozhněvaný, sarkastický, harmonizující i nesmiřitelný. Smržův idealismus někdy připomíná hledání grálu či kvintesence modrého květu romantismu, jeho erotické písně jsou nadmíru žhavé, zároveň však zcela cudné a čisté, někde v pozadí se vždy skrývá Paní, jež, spatřena jen na okamžik, „měla v sobě takovou krásu / že není člověka, co sám by ji snes“.
Neobyčejné postavení v autorových skladbách zaujímá krajina, krajina konkrétní, zvláště jihočeská a šumavská, krajina produchovnělá, v níž „zimy padají do oken jak umrzlí ptáci“, v níž lze „dojít až na sám kraj kraje / kde ztrácí se cesty / i ten, kdo zná je“, kde „hladím jen kůru borovic / v lesích vítr se tiší / někdo slyšel píseň, někdo nic“. Smržova krajina proniká k srdci, ba sama je tím bijícím srdcem bytí, srdcem na dlani i srdcem zakletým ve skále. Krajina jako znamení, znak a metafora, ale jak Smrž dodává „čeho metafora je nakonec sám život?,“ možná tedy je metaforou i sám člověk („člověk je strom, jehož zlatou korunu / k nebi zvedá černý kmen“). Srdeční krajina je ale rozprostřena na celý svět a stojí nad časem, jako „to místo v Himaláji, kde jen sněžný levhart přežije“. V ní může Jiří Smrž postavit Hamleta a Ofélii na jihočeský dvůr plný slepičinců a nechat je vést svou při, po níž mohou tonout v „hluboké modři, v té modré hlubině nad lesy“. Tato krajina, kde „v polích říjnových spí k ránu první mráz“ dostává přednost před všemi Římy a Pařížemi celého světa, tady „až na dřeň musím oloupat své touhy kukuřičný klas“.
Jenže nejspíš právě proto, že inklinuje k vyjádření nadčasového a univerzálního, dovede přesně vystihnout současnost. Disponuje odvahou s ní stoupat i klesat, podívat se do tváře nejostřejšímu jasu i nejčernější tmě. V jeho písních defilují inferna Čečenska i Bosny, válka v irácké poušti, děsivý masakr na tuniské pláži i nenápadné citové masakry, které se plíživě a tiše odehrávají kolem nás. Smržovy písně chtějí jen vyslovit, že jsme tam vlastně všichni byli, že všechno je i naše odpovědnost, které se, tak jako odpovědnosti za všechno životem svěřené, včetně talentu a charakteru, nelze zbýt: „“Co i ty, ty po náš chceš / tygře, tygře, který jasně žhneš?“
Ve Smržově světě je nakonec všechno neoddělitelně propojené: chléb všednosti, spiritualita a posvátno, milostnost i sociální pohled, mýtus a civilnost, něžné doteky i bouření živlů, dílo i jeho autor („dílo je sice tvořeno autorem, ale mnohem víc je autor tvořen dílem“). Poezie je jako jeden ze způsobů lásky vždy vzpourou proti nicotě. Jejím předpokladem je někdy, „odchod do samoty nitra, kde teprve člověk potkává to bytostné v sobě; „samota jako prostor, nikoli osamělost“. V samotě do slov spoutané či slovy oděné neodloučitelně trvá věrnost. „I když říct dnes slovo láska je dvojaká řeč / i když vím, že naše krev je dvousečný meč / stojím u tvých dveří a dokud žiju, budu tu stát“. Jiří Smrž, vypravěč příběhů, které zažil, ale nestaly se nikdy, stojí i u našich dveří a ručí nám svou hlavou i duší za pravdu a krásu.
Jiří Smrž: Dosud. Galén, Praha 2023, 386 s.
Eurydika v uhelném dole
2003
