Písničkář Jiří Smrž vydává soubor svých textů i vyprávění o svém životě
v obsáhlém svazku s titulem Dosud.
Objednávat můžete na webu nakladatelství Galén.
Jiří Smrž!
Surovec, který při koncertě drží kytaru pod krkem a rve za struny, jako by si s nimi chtěl vyřídit
všechny účty z mládí. A pak ji konejší a hladí a prosí za odpuštění. Je to ten, který křičí bolest a touhu příběhů,
co spatřil za zdmi kolem sebe... i v sobě... Křičí kultivovaným jazykem intelektuála a pak zase pláče a sténá,
jako miminko, co předčasně vyrostlo v dospělého muže.
Jiří Smrž - dřevorubec a čistič melioračních stok... a duší snílka.
Štvanec.
Když jsem ho naposledy spatřil, na festivalu osamělých písničkářů, měl pravé sklo v brýlích rozpraskané, jako
po výstřelu, který jen těsně minul cíl. Říkal, že na něj včera padl strom. A vida pak zděšení v mých očích, jen
se rozesmál a dodal: horší byla ta motorová pila. Prolítla mi centimetr od krku... Možná bych se měl zastavit a chvíli přemýšlet - dodal pak ještě - jestli v mém životě není něco špatně.
Jiří Smrž, přestože používá ke svému sdělení klasickou písňovou formu, doprovází se na klasickou akustickou kytaru, nepoužívá vulgarismů a vypadá normálně - je alternativní písničkář. Neudělá to, co od něj čekáte. Jeho písničky nelze poslouchat jako kulisu. Právě ten jeho hlas, ne, ony sami vám to prostě nedovolí! Buď si je zamilujete... a nebo... nic nechápete!
To setkání s ním na mě mělo ještě jeden - terapeutický účinek: Jestli tu totiž může po desetiletí, zcela nepovšimnut, sbírat spadaná zlatá jablka Smrž, pak co jsem já, abych si činil nároky...
Motám se kolem muziky (byť spíš jen jako přidavač) možná moc dlouho. Tak dlouho, až mi to občas připadá, že nic už nikdy nebude jako kdysi. Že už jsem si zkrátka něco zásadního odžil a teď je to pryč. Že svět už je plný jen postřikuodolných brouků Pytlíků a i já sám nejspíš už asi „všude byl a všechno viděl“ - a pak najednou bác ho!
Jiří Smrž! Milosrdná facka co křísí tonoucího z šedi.
Tak jo, tak mi spousta dobrých věcí zevšedněla - a co! Největší nepřítel nejlepšího přece není to špatné,
ale právě to dobré!
A on je pro mne tím pomyslným nejlepším.
Ale jednou po jeho vystoupení kdosi řekl: Nechápu, jak jsem mohl žít a neznat Jiřího Smrže!
Vím, že to možná zní tekutě pateticky, ale já si za tím fakt stojím!
